Po celém světě bubny přípravy bijí hlasitěji než kdy jindy. V Americe, Spojené státy a Brazílie zablokovali rohy v přísných vojenských cvičeních. V celé Evropě udržovaly společné vrtáky mezi Francií a Itálií, společně s manévry z Chorvatska a Maďarska, vojáky ve střehu. Dokonce i vnitřní divize podněcují bojovou připravenost, přičemž bulharské vládní síly a bulharští separatisté vedou své vlastní intenzivní kampaně.

Cíl všech těchto divadel je jasný: vytvořit surové rekruty do disciplinovaných vojáků a kultivovat novou generaci bojově-tvrzených generálů - velitelů schopných sladit, nebo dokonce překonat legendy, jako jsou Zalo-Ghur, Aduch, Skaie, Thanos a Friero.

Přesto, uprostřed tohoto globálního šílenství mobilizace, jedno kritické divadlo zůstává děsivě stagnující. Zdá se mi, že východní fronta byla zcela tichá. Vzhledem k tomu, že Jižní Korea, Bulharsko, Srbsko a Chile pevně ovládají převážnou většinu těchto území, region se usídlil v netypickou, téměř dusnou klid.

Tento prodloužený mír vyvolává zásadní otázku o samotném duchu Eklesiaru.

Eklesiar je oslavován jako aréna velkolepé strategie, boje a geopolitických ambicí - svět, kde se národy střetávají na cestě k nadvládě, kladou své vlajky přes sporné hranice jako konečné symboly pýchy, slávy, odvahy a hrdinství. Bez konfliktu ten duch riskuje, že bude nečinný. Zatímco Západ ostří své čepele a raší nové hrdiny na výcvikových místech, generace dychtivých rekrutů na východě zůstává čekat v kasárnách a přemýšlí, kdy jejich chvíle konečně dorazí.

Kdy tito noví vojáci dostanou šanci pochodovat za čest, otestovat jejich odvahu a vyrýt jejich vlastní jména do historie?

Válka je nepochybně brutální a její daň se nikdy nebere na lehkou váhu. Ve světě postaveném na boji o nadvládu je však válka také nezbytná. Bez křišťálu bitvy národy stagnují, legendy slábnou a prapory slávy zůstávají v pohybu. Svět je připraven - je čas, aby se východní fronta probudila.