Eklesiarův svět se brzy změní.
Od 4. září už válka nebude tou zdravou hrou, kdy jedna země napadá druhou, dokud nezmizí z mapy. Nyní budeme mít cíle, termíny, jednání, spojenectví s důsledky a dokonce i historii, která bude zaznamenávat naše rozhodnutí.
Konečně.
Teď už můžeme dělat všechno špatně, ale s dokumentací.
Zatímco se svět připravuje na chytřejší války, Brazílie čelí mnohem složitějšímu problému:
Jak zbohatnout?
Protože dobývání území je skvělé. Přináší prestiž, mění mapu a dělá generála šťastným.
Je tu jen jedna malá nevýhoda:
Samotné území neprodukuje.
Brazílie by mohla dobýt Chile, natřít celou mapu na zeleno a nechat si pronést vlastenecký projev. Ale pokud potom nebude žádný průmysl, výroba a infrastruktura, budeme mít jen obrovskou zemi s obrovskými účty.
A pak přichází nejnebezpečnější nápad, jaký kdy byl Kongresu předložen:
ekonomický rozvoj.
Ano, produkce.
Továrny.
Společnosti.
Infrastruktura.
Věci, které nevybuchnou, a právě z tohoto důvodu, obvykle dostávají menší potlesk.
Zajímavé je, že všichni už teď přemýšlejí o závodech v jaderném zbrojení.
Chceme vědět, kdo bude mít bombu.
Kdo bude mít víc bomb?
Komu se podaří koho zničit?
Ale je tu jedna nepříjemná otázka:
Kdo tohle všechno vyrobí?
Protože skutečný brazilský závod v jaderném zbrojení možná nezačne raketou.
Začněte s továrnou.
Vláda se může dál hádat o tom, kdo je imperialista, socialista, centralista nebo používá jakékoli jiné slovo, které by vypadalo, jako bychom se zabývali politikou.
Ale koneckonců někdo musí něco vyrobit.
Možná největším nepřítelem Brazílie není její sousední země.
Možná je to starý zvyk myslet si, že moc se buduje výhradně dobýváním území.
Nový Kazatel naučí něco zajímavého:
Války mají časový limit. Okupace jsou dočasné. Aliance jsou drahé. A dokonce i bomby lze neutralizovat.
Ekonomika však nadále vybírá nájemné.
Takže možná je načase, aby Brazílie dosáhla něčeho skutečně obtížného:
bohatství.
Pak vyrobíme bombu.
Nebo ne.
Záleží na tom, kolik stojí továrna.
Blázen republiky
