Na zemi kdysi bojovala krev hrdinů, každá důstojnost, každá svoboda, nyní koupel slz a zármutku.

Vlajka je jemně snížena, zbraně jsou automaticky umlčeny; Křik války se proměnil v slzy a stará naděje pomalu ochlazuje.

Není s zbabělcem, který se vzdává, ale s unaveným srdcem odporu; neboť i železo je unavené, když bouře války je nekonečná.

Matko lidí, odpusť své dceři, nyní neschopná bránit zemi. Tvůj sen o tom, být svobodný a velký, vypadal jako popel odnesený válkou.

Ale kapitulací, tam je tajný slib, že paměť nikdy nepřestane; země může být v rukou jiných, ale duch lidu není k dispozici pro ně.

Protož odpustím meč, kterýž mám v ruce své, ne proto, že se zlomí stánek můj, ale pro lid, kterýž bych chtěl živ býti, jsou také boje, aby počkali.

A přijde-li napomenutí otevřené, jestliže se děti naše navrátí, k ukradené zemi, k cti, která je zničena z popela, město opět povstane.

Protože kapitulace může ukončit válku, ale nikdy není konec lidu.