Čísla vyprávějí znepokojující příběh. Za pouhý týden se aktivní populace Filipín údajně snížila z 25 hráčů na pouhých 9, což je pokles o 64 procent.
Kam šli ostatní?
Pomluvy se šíří po celé komunitě. Někteří tvrdí, že odešli do zahraničí hledat lepší příležitosti. Jiní šeptají temnější možnosti, i když žádné spolehlivé informace nepotvrdily, co se stalo těm, kteří zmizeli ze hry.
Zatím nikdo nezná celý příběh.
Ale možná důležitější otázkou není, kam hráči šli, ale proč tolik z nich ztratilo touhu zůstat.
Je těžké zůstat oddaný národu, když už ho nemůžete vidět na mapě. Národní hrdost není udržována pouze jménem. Hráči potřebují něco bránit, něco postavit, a někde, kde mohou hrdě nazývat domov.
Bez území může i nejsilnější patriotismus začít slábnout. Bitvy ztrácejí význam. Sliby nezávislosti se oddalují. A nakonec se přihlášení každý den už nemusí zdát užitečné.
Kde jsou teď Filipíny?
Geograficky, někde v Pacifiku. V srdcích zbývajících hráčů, možná stále naživu. Ale na politické mapě Eklesiaru se zdá, že jeho přítomnost se stala jen malou vzpomínkou.
Jako stopy zanechané na pláži, na chvíli zůstává stopa Filipín. Pak přijdou vlny, spláchnou to, co tam kdysi bylo.
Devět zůstalo tam, kde kdysi bylo dvacet pět.
Otázkou je, zda tato devítka dokáže udržet národ naživu - nebo zda jednoho dne Filipíny nejen zmizí z mapy, ale i ze vzpomínek těch, kdo za ni kdysi bojovali.
Protože národ nezmizí ve chvíli, kdy ztratí svou zemi. Někdy zmizí, když lidé nevěří, že je důvod se vrátit.
