To je bitva!


Dnešní bitva u Adelaide byla jednou z nejepičtějších bitev této války. Jako hráč, který prošel mnoha válkami, vím, jak stresující a emocionální mohou být. Byl jsem opravdu ohromen tím, jak všechno šlo a jak obě strany organizovaly své hráče a zdroje.
Gratuluji vítězné straně! Také si vážím protivníků, kterým jsme dnes museli čelit. Vedli velký boj a byla to bitva, která stála za zapamatování.

Velké poděkování mé úžasné alianci za každou střelbu a každý okamžik strávený bojem. Úsilí a obětavost, které každý den projevuje, je opravdu inspirující a dává nám ještě větší motivaci pokračovat.

Jsem opravdu hrdý, že jsem součástí naší aliance!

Nicméně, skutečný důvod, proč jsem napsal tento článek je zcela jiný. Opravdu bych ocenil, kdybyste si to každý z vás přečetl a zamyslel se nad tím, jak to hrajeme.
hra spolu a kam to všechno směřuje.

Kam jdeme a je to opravdu to, co chceme?

Někdy jsme zapomněli, proč jsme začali hrát tuhle hru...

To, co začalo jako hra o národech, spojenectví, válkách a konkurenci, se pomalu změnilo v něco velmi odlišného. Příliš často už nejde o vítězství ve válce nebo o lepší organizaci. Je to o pomstě, staré zášti a o tom, jak ztěžovat život druhé straně.

PTOs, multies, proxy války a nalezení všech možných způsobů, jak obejít pravidla se staly součástí hry. A nějak, pokud to ublíží našim protivníkům, lidé jsou ochotni ospravedlnit téměř cokoliv. Ale vážně, kvůli čemu?
Vyrovnat staré skóre? Abych dokázal, že se někdo mýlí? Pomstít se za něco, co se stalo před několika měsíci nebo dokonce lety? Mezitím ztrácíme zkušené hráče. Nové komunity ztrácejí motivaci, protože pár lidí se starou nenávistí je příliš zaneprázdněno bojem ve vlastních válkách. Nové národy bojují o růst, protože téměř každý konflikt se změní v jinou světovou válku.

A upřímně si říkám... je tohle opravdu ten druh hry, kterou chceme hrát?

Pomalu ničíme to, na čem všichni trávíme tolik času. Chtěli jsme budovat silné národy, vytvářet aktivní komunity, navazovat přátelství a vést velké bitvy. Místo toho, příliš mnoho naší energie jde do toho, aby se ujistil, že druhá strana má horší zkušenosti než my. A pravdou je, že žádná strana není nevinná.

Píšu to jako někoho, kdo patří k jednomu ze dvou protichůdných spojenců. Samozřejmě mám svou vlastní loajalitu a svůj vlastní názor. Vím, že moje strana udělala chyby, stejně jako vím, že naši protivníci udělali své. Ale v určitém okamžiku musíme přestat předstírat, že všechno, co děláme, je oprávněné, protože druhá strana něco udělala jako první.

Můžeme se hádat, kdo to začal, kdo je víc vinen a kdo si zaslouží pomstu. V tomto cyklu můžeme pokračovat ještě rok, nebo dokonce déle.

Ale kam nás to dostane?

Další hráči odcházejí. Další komunity ztrácejí ducha. Plýtvat časem na nenávist místo toho, aby si užíval hru. Možná je konečně na čase udělat krok zpět, podívat se, co jsme vytvořili a zeptat se sami sebe, jestli je to opravdu to, co chceme.

Nemusíme se mít rádi. Nemusíme se na všem shodnout. A rozhodně nemusíme přestat válčit. Ale měli bychom být schopni soutěžit, aniž bychom se snažili navzájem zničit za každou cenu.

Takže, co můžeme změnit?

Vím, že jednoduše požádat všechny, aby spolu vycházeli, nic nevyřeší. Existuje příliš mnoho historie, příliš mnoho nedůvěry a příliš mnoho osobních zášť na to. Ale možná bychom mohli aspoň začít mluvit o tom, jak tuhle hru zpříjemnit.

Mám pár nápadů. Nejsou perfektní a nečekám, že se mnou budou všichni souhlasit. Ale věřím, že stojí za to o tom diskutovat.

1. Fairer Distribution of Regions

Svět se změnil. Některé národy rostou, objevují se nové komunity a jiné se stávají méně aktivní. Způsob rozdělování regionů by to měl odrážet.

Měli bychom být schopni diskutovat o přerozdělování založené jak na vojenské síle, tak na skutečné činnosti občanů každého národa. Novější komunity, které se stavily měsíce, si zaslouží šanci na růst. Zároveň si starší národy se silnou a aktivní populací zaslouží, aby jejich úsilí bylo také uznáno.

Budou všichni spokojeni s konečným výsledkem? Asi ne. Nikdy však nenajdeme spravedlivé řešení, pokud odmítneme hovořit a vybereme si urážky nad vyjednáváním. A pokud budeme takhle pokračovat, některé komunity, kterým bychom mohli pomáhat, by mohly jednoduše zmizet.

2. Rozbíjení velkých aliancí

Buďme upřímní. Mít dvě enormní aliance ovládající tolik světa znamená, že téměř každý konflikt se stane globální válkou. Dva národy mají problém a najednou je zapojena polovina světa. Menší země mají jen velmi malý prostor k tomu, aby mohly jednat nezávisle a nové politické skupiny se snaží vybudovat se.

Věřím, že rozdělení těchto megalií by mohlo vytvořit mnohem zajímavější svět. Menší aliance, regionální bloky a nezávislé národy by měly více příležitostí k tomu, aby se rozhodly samy. Stále by se odehrály války, politika by byla stále důležitá a konkurence by tam stále byla. Ale konflikt mezi dvěma zeměmi by automaticky nemusel zahrnovat všechny ostatní.

Nebylo by zajímavější, kdyby výsledek války závisel na skutečně zapojených národech, spíše než na tom, do jaké obří aliance patří?

3. Hlavní město pro každý národ s alespoň 10 aktivních občanů

Má-li nějaký národ alespoň deset skutečně aktivních občanů, kteří se starají o svou komunitu a dávají čas na její rozvoj. Myslím, že by měla mít možnost vlastnit vlastní kapitál.

Tyto komunity investují svůj čas a úsilí do hry. Měli by mít skutečnou šanci růst, být silnější a podílet se na světové politice. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, co se počítá jako aktivní občan a zda je deset správné číslo. Jsem tomu otevřený.

Ale musíme někde začít. Pokud budeme pokračovat v rozvoji menších komunit, neměli bychom být překvapeni, až to nakonec vzdají.

4. Zastavte normalizaci taktiky Zničit společenství

To je pravděpodobně jeden z nejtěžších bodů, na kterých se shodneme.

Obě strany by měly být ochotny diskutovat o zastavení PTOs, proxy války, multies a další taktiky používané k sabotáži protivníků spíše než soutěžit s nimi přímo.

Jen proto, že je něco možné ve hře neznamená, že je to pro hru dobré. Vím, že nemůžeme ovládat každého jednotlivce. Vždy budou existovat lidé, kteří odmítnou dohodu dodržovat, a já nepředstírám, že jedna diskuse všechno magicky vyřeší. Ale je rozdíl mezi tím, co se občas stane, a tím, že to bude brát jako normální, přijatou strategii.

Měli bychom být schopni bojovat ve válkách, porazit naše protivníky a soutěžit o moc, aniž bychom záměrně zničili komunity, které ostatní lidé měsíce budovali. Vyhrát válku by měl být dobrý pocit, protože jste bojoval dobře, organizoval své lidi a udělal správná rozhodnutí, ne jen proto, že jste našel jiný způsob, jak zničit zkušenosti druhé strany.

5. Místo, kde mohou národy skutečně mluvit

Rád bych také viděl něco podobného Radě bezpečnosti OSN, kde by zástupci hlavních národů mohli pravidelně diskutovat o otázkách, které ovlivňují celou hru. Ne, abych všechny ovládal. Ne, abych zabránil válkám. A rozhodně ne dát nejsilnějším národům právo rozhodovat o všem pro nás ostatní.

Pointou by bylo vytvořit místo, kde lze diskutovat o sporech, než se změní v další masivní konflikt. Menší komunity by také měly mít hlas, protože rozhodnutí největších hráčů často ovlivňují všechny ostatní.

Nebudeme vždy souhlasit. Některé diskuse budou pravděpodobně obtížné a některá řešení budou vyžadovat čas. Ale aspoň bychom si měli kde promluvit místo toho, abychom okamžitě sáhli po další zbrani.

Mír neznamená přátelství.

Chci si ujasnit jednu věc.

Nežádám všechny, aby se stali přáteli. Vím, že je to nerealistické a upřímně, ani to není nutné. Mezi některými těmito národy a spojenci je příliš mnoho historie. Rivalita zůstane. Lidé budou nesouhlasit. Války se stanou. A to je v pořádku...

Problém není v tom, že se hádáme. Boj války je součástí toho, co dělá tuto hru zajímavou. Problém je, když se každá válka stane osobní, každá porážka vytvoří další zášť a každá neshoda se stane záminkou, aby se další konflikt ještě zhoršil.

Představte si svět, kde by Chorvatsko a Saúdská Arábie mohly urovnat svůj spor ve válce 1v1. Kde by USA mohly vyřešit své rozdíly s Chile, aniž by se zapojila polovina světa. Kde Polsko mohlo bojovat s menším blokem podobné síly, aniž by všechny zatáhlo do další krvavé lázní.

Takovéto konflikty jsme už měli, i po těžkých válkách. Viděli jsme, že je možný jiný druh soutěže. Tak proč se k tomu nemůžeme vrátit?

Chci vidět národy bojovat, protože chtějí vyhrát, ne protože chtějí zničit další komunitu. Chci, aby menší země měly možnost rozvíjet se, činit vlastní rozhodnutí a stát se významnými hráči světové politiky. A chci, aby lidé mohli prohrát bitvu, pogratulovat svým protivníkům a jít dál, aniž by tuto porážku nesli do každé interakce dalších šest měsíců.

To neznamená zapomenout na minulost. Znamená to nedovolit minulosti rozhodovat o všem, co v budoucnu uděláme. Ale aby to fungovalo, obě strany musí dělat kompromisy.

Nemůžeme požadovat férovou hru od našich protivníků a zároveň omlouvat každou pochybnou akci našich vlastních spojenců. Nemůžeme žádat o důvěru, když budeme dál používat každý možný trik proti sobě. Pokud chceme, aby se věci změnily, musíme být ochotni něco změnit sami.

Tak proč to píšu?

Tyto návrhy nejsou požadavky a rozhodně nejsou ultimátem. Nežádám nikoho, aby podepsal NAP nebo ukončil současnou válku (poslat pomoc). Jen nás žádám, abychom začali konverzaci o tom, jaký svět odtud chceme vytvořit.

Rád bych vyzval zástupce obou aliancí, nezávislých národů a nových komunit, aby se posadili a prodiskutovali tyto myšlenky. Ne proto, že věřím, že se na všem najednou shodneme. Nebudeme. Také ne proto, že si myslím, že roky nedůvěry mohou po jednom rozhovoru zmizet. Nemůžou. Ale protože nedělat nic a pokračovat přesně tak, jako jsme dělali my, je také volba a nemyslím si, že je dobrá.

Už jsme ztratili zkušené hráče. Viděli jsme, jak komunity ztrácejí motivaci, lídři vyhoří a národy bojují o přežití. Strávili jsme nespočet hodin a obrovské množství energie bojem o věci, které mají být nakonec součástí hry. A myslím, že bychom se měli zeptat sami sebe, jestli to opravdu stojí za to pokračovat tímto způsobem.

Nejsem v tom nevinně. Ani moje aliance a ani naši protivníci. Všichni jsme tak či onak přispěli k situaci, v níž se dnes nacházíme. Ale to také znamená, že všichni máme šanci s tím něco udělat.

Stále věřím, že tato hra může být místem pro velké bitvy, chytrá politika, silné komunity a skutečnou konkurenci. Místo, kde můžeme nesouhlasit, bojovat, prohrát a vyhrát, a přitom respektovat lidi na druhé straně bojiště.

Nečekám, že se mnou budou všichni souhlasit. Ani neočekávám, že se všem tyhle nápady budou líbit. Ale doufám, že si je alespoň přečtete, přemýšlíte o nich a zvážíte, zda by se některé věci daly dělat jinak. Protože nakonec jsme všichni tady, protože jsme se rozhodli hrát tuhle hru. A opravdu bych nerad viděl, jak zničíme to, co jsme si sem přišli užít.

Tak co myslíš?

Jsme spokojeni s tím, jak se věci vyvíjejí, nebo je čas začít mluvit o jiné budoucnosti?